Shotokan Karate Klub Praha 8

Další dvě slova, která jsou těsně spjata s bojovými uměními, jsou Samuraj a Nindža. Jedná se o dvě skupiny bojovníků. Samuraj v překladu Ten, kdo je ve službě byl příslušník japonské vojenské šlechty. Řídil se kodexem cti - bušido. Naproti tomu Nindža - špión, sabotér, vrah, záškodník. Neřídil se žádným kodexem cti, jeho hlavním cílem bylo splnění úkolu, a to jakýmkoliv způsobem (asi podle hesla Účel světí prostředky). Abychom se k nim lépe přiblížili, zmíníme se o době, v které žili.

Historie

Začneme obdobím Azuči - Momojama (1573-1600) a budeme pokračovat v následujícím období Tokugawa (1603-1867). Samozřejmě, že samurajové existovali již mnohem dříve. Původně sloužili jako členové ozbrojeného doprovodu císařské rodiny a nejvyšší šlechty. Asi kolem roku 1000 začali získávat na větší důležitosti. Tehdy přestal mít císař neomezenou moc a k vládě se dostávali šógunové - vojenští místodržitelé, a každý daimjó (kníže, šlechtic) si zřizoval vlastní armádu. I historie nindžů se datuje mnohem dříve. Hromadně začali být využíváni v období Heian (794-1185). A období Tokugawa pro ně znamená vlastně již konec činnosti, neboť začalo období míru. Ale přesto se doba, o které se chci zmínit, považuje za jednu z nejdůležitějších v japonské historii (když považuji vnitřní situaci Japonska a ne například vpád Číňanů).

Období Azuči - Momojama, k tomuto období, období sjednocování Japonska, patří jednoznačně tři jména Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Iejasu Tokugawa. Oda Nobunaga (1534-1582), syn bezvýznamného knížete, kterému se podařilo to, o čem snil každý mocný kníže. V polovině 16. století se velmi rychle a velmi brutálně zmocnil celého středního Japonska. Měl armádu čítající 46000 mužů a z toho 4000 nindžů. Při svých bojích také vyhladil mnoho klášterů, například válečné mnichy na hoře Hiei. Když získal moc, rozhodl se zničit i další hrozbu, která by ho mohla ohrozit, a velkou armádní silou napadl provincii Iga a téměř zlikvidoval síly nindžů. V roce 1573 se stal Šógunem (vojenským diktátorem). Ale v roce 1582 byl zavražděn jedním ze svých knížat Akeči Micuhidem. Ten byl několik dní nato zabit Tojotomi Hidejošim, který prohlásil, že mstí svého bývalého pána. Ano, historie je složitá.

Tojotomi Hidejoši (1536-1598) zaujal místo šóguna po Nobunagovi. Pocházel z nízkého rodu, ale za Nobunagy se dostal na místo generála. Byl to geniální stratég a politik (alespoň se to o něm můžete dočíst v mnohé literatuře). Roku 1591 dokončil sjednocení země. Zavedl starou propast mezi samuraji a obyčejnými lidmi. Uspořádal hon na meče katana gari, kdy zakázal všem mimo samurajů nosit meče. Po sjednocení Japonska mu zbyla velká armáda a nové dobyvačné plány. Chtěl ovládnout Čínu. Korejci mu nedovolili, aby táhnul přes jejich území, a tak se roku 1592 vylodil s 160000 vojáky v Koreji. Bylo jasné, že zvítězí, ale vtom se do boje přidali Číňané. A Hidejoši byl nucen prchnout. K druhé výpravě se již nedostal, protože roku 1598 umírá.

Iejasu Tokugawa (1542-1616) vybojoval velikou bitvu u Sekigahary v roce 1600, kde porazil všechny své odpůrce, kteří se spojili s Hidejošiho synem Hidejorim. A v roce 1603 se oficiálně stává šógunem. Jako své sídlo zvolil velký hrad v Edu (dnešní Tokio), který byl obklopen pozemky jeho spojenců. Ti, kteří se mu podrobili až po bitvě u Sekigahary, dostali svá panství až za touto hranicí. Jeho hlavní starostí bylo zajištění své bezpečnosti a politické stability. Tokugawa vytvořil mnoho zákonů a nařízení skoro o všem. Kontroloval vzdělání, právo, vládu a společenské třídy. Zřídil čtyři základní třídy obyvatel - samurajové, rolníci, řemeslníci, obchodníci. Vydal zákony pro vojenské domy, které upravovali postavení a chování členů dědičného vojenského stavu. Bez svolení šóguna se nesměly konat svatby, souboje, opravy hradů ani jejich rozšiřování, přemisťování vojsk atd. Samurajové se stejně věnovali cvičení vojenských dovedností jako vzdělávání (např. studiu konfucionismu a četbě). Ke kontrole knížat zavedl systém střídavého pobývání v Edu. Všichni daimjó museli každým druhým rokem pobývat v Edu, a když se vraceli na svá panství, museli v hlavním městě zanechat svou ženu a děti. Tímto a mnoha dalšími úpravami si Tokugawa zajistil, že vláda jeho rodu trvala až do roku 1867, kdy byla opět obnovena moc císaře. Opravdu moudrý muž, řekl bych.

Nindža

Teď bych se měl vrátit k tématu, o kterém má pojednávat tato kapitola. Nindžové. Legendární postavy historie, které se objevují v mnoha pověstech. Pro obyčejné smrtelníky vystupují jako démoni ovládající nadpřirozené síly. Často se o nich hovoří jako o ďáblech. Je sice známo, že například drak, také legendární postava, je vymyšlený. Vznikl ze strachu lidí, kteří viděli i v malých neškodných zvířatech velké démony. Ale nindžové nejsou vymyšlení. Jistě, svou roli sehrál také strach, strach z neznámého a nepochopitelného. Nedivte se, Nindžové například dovedli být neviditelní. No a uznejte to normální člověk nedělá. Jak si pak měl obyčejný středověký Japonec vysvětlit, když se před ním z ničehonic objevila černá postava ( i když, pravda, většinou už pak neměl moc času si něco uvědomovat, protože byl mrtvý ). Nebo když obyčejný voják pronásledoval, s dalšími strážci, černou postavu, která před jejich očima najednou zmizela. Tak si mysleli, že vyděli démona.

Ano, dnes již nevěříme na démony a kouzla (alespoň většinou ne) a tak se moderní inteligentní člověk ptá, jak to dělali? Přispívalo k tomu mnoho faktorů, které nindža dovedl využít. Nejjednodušší věcí byl ninžův oblek Šinobi šozuku. Klasický oblek se skládal z vysokých plátěných bot se zpevněnou podrážkou - tabi. Ty byly zvláštní tím, že měli oddělený palec, což bylo vhodné pro šplhání po provaze. Dále kimono - gi, které se skládá z kalhot a vesty, měly v sobě spousty kapes a pozder pro umístění zbraní a jiných předmětů denní potřeby. Ke kimonu patřil pás - obi. Případně se používal hráníč hřbetu ruky. A nakonec známá maska na obličej. Zde různé prameny uvádí asi tři podoby. Maska sešitá v jednom kuse (stačilo nasadit), dlouhý pruch látky (nebo jiný tvar), který se obmotal kolem hlavy a nakonec maska z více kusů (asi dvou), která se také uvazovala.

Často se mluví o tom, že oblek nindži má černou barvu. To je téměř přesné, až na to že ta barva má být tmavě modrá. Aby lépe splývala s temnotou noci, které většinou není úplně černá. Takže tato barva obleku se používala v noci, kdy nindžové převážně pracovali. Tento oblek byl většinou dvoustraný a když se obrátil na rub měl jinou vhodnou barvu. V mnoha filmech (nechci jmenovat třeba Americký bojovník) mají nindžové obleky opravdu všech možných pestrých barev. To je sice hezké (třeba na spartakiádě by se mohli krásně vyjímat), ale ne praktické. Protože nindžův oblek měl maskavot a ne na sebe upozorňovat. Užívali se barvy, které maskovali v prostředí v kterém se nindža pohyboval. Jako ve sněhu bílá, v lese hnědozelená atd.

Když už jsme u obleků, tak se musím zmínit o převlecích, ketré nindžové používali, když se museli pohybovat přes den. Nejčastěji to byl oblek chudého studenta, potulného mnicha nebo kupce.

Další věcí, která pomohla nindžovi zmizet, byla jeho šikovnost a umění využít okolí. Také svou roli sehrál strach, který pronásledovatelé pociťovali. Případně nindža mohl použít výbušninu, která šířila kouř. A v tomto zmatku nindža šikovně a rychle zmizel.

Z těch mnoha věcí, která přispěla k neuvěřitelným příběhům o černých ďáblech, bylo také to, že dovedli létat. Nebo si to alespoň lidé mysleli. To když vyděli temnou postavu letící nad jejich hlavami. A my si řekneme jak to bylo. Jednodušší možnost jak létat je natáhnout černý provaz například z vysokého stromu na střechu domu (níže položenou) použít hák nebou kousek provazu a letět. V noci bez osvětlení nebude tmavý provaz vidět. Složitějším způsobem létání je užití vynálezu, který nindžové znali (na rozdíl od ostatních obyvatel Japonska) už v dávné době, sládal se z několika tyčí a plátna - jakési rogalo.

Nindžové museli ovládat znalosti z mnoha vědních oborů. Například chemie a botanika na výrobu jedů a výbušnín, medicína pro vlastní léčení nebo pro vědomost slabých bodů na lidském těle ( k tomu přispívali i znalosti energetických center a akupresurních bodů).

různé tvary Šakenů

Jak je vidět nindžové byli prostě všestranní bojovníci, jak bych řekl speciální komando. A to i ve zbraních. Nindža dokázal použít k boji snad každý předmět. Některé věci, které nosili u sebe, si dokonce upravovali (jako železné vějíře). Vynalezli spoustu zbraní. Manrikigusari - na koncích řetězu připevněné závaží, Kusarigama - k srpu připevněný řetěz, Šinobi zue - dutá hůl uvnitř s řetězem, pro lezení na stromy a jiné překážky užívaly Tekagi - ocelové drápy připevněné k kroužkům na rukou a nohou nebo speciálně upravené boty, které měly oddělený palec apod. Mezi známé a pozornost poutající zbraně patří Šaken a Šuriken - různé vrhací zbraně všech možných tvarů, hvězdice i nožové zbraně. Nindžové používali krátký rovný meč Nindža ken, který se dal rychleji vytáhnout a byl skladnější (při častém upevňování na záda). Nindžové se při svém výcviku učily používat většinu těchto zbraní, dále se učili vědním oborům, strategii, speciálním uměním jako poutání, nebo naopak únik z pout, využívání nepřítelových obyvatel a tak bych mohl pokračovat ještě dlouhou dobu.

A nakonec bych se chtěl u Nindžů pozastavit nad věcí která ... No prostě je to Kudži kiri můžeme říci nindža magie. Samozřejmě to nemá s nadpřirozenými věcmi nic společného, ale vychází z věcí které nejsou ani pro dnešní vědu příliš známé, jako působení na nervová a energetická centra (asi jako akupresura), autosugesce, autohypnóza, ovládání svého dechu. O co se přesněji jedná? Základem Kudži kiri je devět prstových znaků, které zaujmete při správné pozici těla (často se uvádí lotosový sed) a se správným dýcháním. Každý znak působí na určitou část těla a rozvíjí ji. Pokud chcete Kudži kiri ovládnout musíte mít určité vrozené předpoklady a mnoho hodin, lépe řečeno let, cvičit.

Samuraj

Samuraj ve zbroji

A co Samurajové? Jejich hlavní zbraní byl meč zvaný katana. Byla to dokonalá zbraň. Samurajův meč měl vlastní duši a byl pro samuraje cennější než jeho život. Také určoval obyvatelskou třídu, neboť katanu nesměl nosit žádný obyčejný člověk. Zajímavou věcí byla zkouška kvality a ostrosti meče. Spočívala v tom, že byl klečící zajatec rozťat v půli. Ale prováděli se i méně brutální zkoušky, když se přetínaly různé počty svazků slámy. Také samuraj, který měl nový meč, mohl na ulici rozpoltit psa nebo i chudého člověka, který mu (podle názoru samuraje) neprokázal dostatečnou úctu. Spolu s katanou nosil samuraj ještě malý meč vakizaši. Tyto obě zbraně měl zasunuté za pasem ostřím nahoru. Z toho vyplývá i hlavní bojové umění samuraje a to Kendžucu, případně jeho nadstavba Iaidžucu. Další samurajskou zbraní byl velký luk z kterého se mohlo střílet i při jízdě na koni. Umění použití tohoto luku se zvalo Kjudžucu. Když samuraj vyrážel do války měl na sobě jakési brnění a bral sebou ještě jednu zbraň. Tou zbraní bylo buď kopí - jari nebo zbraň připomínající naší halapartnu, která se zvala naginata, těžko se dá přirovnat k evropským zbraním. Jari i naginaty měly mnoho tvarů. Samuraj se učil i v umění boje beze zbraně. Ve středověkém Japonsku to bylo džudžucu.

Zatím jsme si řekli, že Samuraj byla vážená osoba. Ale tak to také nebylo celou historii. Nadešla doba Tokugawy. Na začátku se sice konali veliké války, kdy byly samurajové důležité osoby a všichni byly potřební. Ale pak nastala dlouhá doba míru. Každý daimjo (kníže) si udržoval jen armádu určitého počtu samurajů a ostatní neměli práci. A tak vznikali roninové - samurajové bez pána, potulní samurajové. Ti se potulovali po Japonsku a snažili se předvésti některému pánovi, aby je najal. A tak se konali různé souboje.

V této době žil, asi nejznámější samuraj, Mijamoto Musaši, ale o něm někdy příště.

Od samuraje se prostě očekávalo, že se bude stále cvičit v boji a pro svého pána bude ochoten zemřít. Proto na příkaz svého pána byl samuraj ochoten vykonat harakiri (sebevraždu rozříznutím břicha). A nakonec jedno rčení: "Smrt je lehčí než chmýří".