Šotokan

Takže nyní něco málo co se mi podařilo zjistit o Funakošiho životě. Gičin Funakoši se narodil na Okinawě ve městě Šuri roku 1869. V 15 letech se začal učit Karatedžucu. Cvičil u několika mistrů, ale jako nejvýznamnější se uvádí Anko Itosu (1830-1915) žák Šukona Matsumary (1797-1896). Funakoši pracoval jako středoškolský profesor. V letech 1916-1922 byl vybrán, aby předváděl Karatedžucu v Japonsku. V Japonsku se mu natolik zalíbilo, že se již nevrátil na Okinawu a usadil se v Tokiu. Jeho nejdůležitější ukázka se konala na sportovní slavnosti v Tokiu, kterou pořádala společnost Butokukai. Tam bylo karatedžucu oficiálně přijato mezi japonská bojová umění. Protože Japonci se o karatedžucu velmi zajímali a po připojení Okinawy k Japonsku jim nic nebránilo, aby si ho částečně přivlastnili. Ale podle mého názoru je stejně dobře, že se karatedžucu zařadilo mezi BUDO a přineslo mu to několik výhod. Funakoši změnil termín Karatedžucu na Karatedo. Přidal k němu etiketu a disciplínu, které objevil v ostatních BUDO a celkově, nyní již Karatedo, povznesl na vyšší úroveň.

Styly Karatedo se stejně jako ve Vušu rozdělují na měkké (vnitřní) a tvrdé (vnější). Tvrdé styly využívají přímé kryty a údery, kdežto měkké používají energii soupeře a kruhové pohyby. K měkkým stylům můžeme přiřadit například Vadorju, které používá mnoho obdobných technik jako v Aikido. Naopak k tvrdým stylům, podle mého hlediska, nemůžeme přiřadit přímo žádný styl Karatedo. Neboť zde se vyskytuje to, že žák se zpočátku učí jednodušší tvrdé techniky a teprve později přestupuje k technikám měkkým. Například Godžurju se často řadí mezi měkké styly, jeho žáci se již zpočátku učí složité pohyby, ale přesto ve velké míře používá tvrdých technik. Naopak Šotokan bývá zařazován mezi styly tvrdé. S tímto tvrzením já nesouhlasím, neboť jak žák postupuje a dostává se k mistrovskému stupni, začíná se učit techniky vychylování soupeře a využívání jeho síly. Přesto však nejsou tyto techniky zastoupeny v takové míře jako například ve Vadorju.

postoj Neko aši dači

Důležitá věc, bez které není žádná technika pořádná a která je často podceňována, je užití energie v technikách. Máme základní dvě složky energie. Energie země (hmotná energie) a energie slunce (vzduchu). Tyto energie jsou jako dvě složky Jin a Jang - dva protiklady. Ve většině technik se využívá energie země, její ovládnutí je jednoduší a často se její ukázky objevují, například přerážení desek. Naplníme se enrgií země, spojíme se se zemí. Tím se učiníme těžkými a pevnými. Naopak využití energie slunce je obtížnější. Její pomocí se učiníme lehkými, což nám umožní vysoko skákat a urážet dlouhé vzdálenosti. Užití této energie se traduje o tibetských mniších, kteří žijí vysoko v horách. Ovládají toto umění a pak se v jakémsi hypnotickém spánku pohybují mezi jednotlivými kláštery, které jsou velice vzdálené.

A jako u většiny bojových umění máme při výcviku Karatedo tři základní části: kihon - základní technika, kata - sestava technik v imaginárním boji, kumite - souboj.

Kihon, zde se žáci učí základní techniky. Chodí v postoji a provádí danou techniku nebo soustavu technik. Toto cvičení se provádí hodně a často, neboť je potřeba, aby prováděná technika v boji byla přirozená a přesná, aby se toto konání proměnilo v reflexi. A jak nám stará moudrost praví "Učený z nebe nespadl.", tak se kihon opakuje stále a stále ( 100x, 1000x, ...). Což se, mezi námi, mnoha mladším žákům nelíbí.

Kata, při cvičení kata se žák učí otáčet se do různých směrů, ovládnout kombinace a delší boj. Kata nemá vypadat jako spartakiáda, kdy cvičenec předvádí dané pohyby. Kata je boj, i když si cvičenec soupeře pouze představuje. Kata pomáhá cvičenci ovládnout základní principy boje rychlost, tvrdost, navazování technik. Karateka (karatista) získává také kondici pro delší boj, neboť jsou i kata poměrně dlouhá, kde se zneškodňuje několik nepřátel. A neméně důležitou věcí je i to, že se naučí možné druhy obrany a protiútoku na určitý útok. To se nejlépe procvičí při Bunkai - aplikace technik kata, samozřejmě smrtelné techniky jsou zastavené před tělem. Bunkai je nejlepším způsobem jak se naučit doopravdy bojovat. Kdo chce proniknout do tajemství Karatedo musí mnoho let tvrdě cvičit, proto kdo ovládne Bunkai ovládne opravdový boj, který nemá nic společného s tím co vidíte na turnajích.

Při cvičení kata platí několik principů. Kokjú - dýchání je důležitý aspekt, neboť dýchání ovlivňuje celé naše tělo, správným dýcháním můžemem dosáhnout mnoha věcí. Nádech a výdech ve správnou dobu, dýchání do správných míst těla (často se dýchá do hara - dolní část tandenu - břicha). Při výdechu můžeme koncentrovat energii. S dýcháním souvisí další dva pojmy - Kime a Kiai, neboli zpevnění těla a bojový výkřik. Spolu se správným výdechem dochází ve většině technik ke zpevnění určitých částí těla, to je části kterou kryjeme nebo útočíme a její propojení se zemí. Tak například při přímém úderu pěstí (oicuki) zpevníme pěst, kam vedeme hlavní energii, dále zápěstí a předloktí, ne rameno protože stále musí proudit energie, záda a nohy, kterými jsme propojeni se zemí. Další aspekt je Duch připravenosti - Džoi no kišin, být myšlenkami stále soustředěn na boj a připraven na obranu i protiútok. I když Kata je imaginární boj musí se provádět jako boj skutečný. Dále bych uvedl skupinu kam patří správné načasování, správná rychlost, tvrdost, poloha těla a cíl. Jednoduše se řekne techniku provést ve správnou chvíli, kdy již soupeř nestačí reagovat. Rychlou techniku provést rychle, pomalou pomalu. Zpevnit ve správné části techniky. Držet se v takové pozici, která je pro nás nejvhodnější. No a útočit na cíl, který není chráněn a technika bude nejúčinnější. Ale kdo toho chce dosáhnout musí dlouho cvičit. Jako poslední princip bych uvedl Zanšin - Koncentrace, neboli plná koncentrace po dobu trvání celého boje a i po něm dokud jsi nejsme jisti bezpečím.

základní úderová plocha seiken

Kumite, kumite má mnoho druhů. V základech se dělí: na řízené kumite - jakusoku kumite, které se dále dělí na různé obtížnosti, ale vychází se z toho, že obránce ví, jakou technikou soupeř zaútočí nebo alespoň na které pásmo; a na neřízené kumite - džiju kumite, které se také ještě dělí, ale v základu již přechází do samotného boje.

Všeobecně se ve všech stylech karatedo nosí bíle karategi (kimono), dnes se sice v moderním světě vyskytují všemožné barvy gi (někdo asi vyděl film Americký bojovník), ale jiné barvy než bílá nejsou klasické a při důležitých událostech se nesmí používat. Technický stupeň se opět rozlišuje na žákovské kju a mistrovské dan, asi jako ve všech budo. Vizuálně je tento stupeň vidět podle barvy obi (pásku). Například v šotokanu je 8 kyu a začíná se od osmého k prvnímu. A k nim patří barvy bílá, žlutá, zelená, dvakrát fialová a třikrát hnědá. Dále 9 danů od prvního k devátému a barvy jsou osmkrát černá a jakási mýtická červená k devátému danu (tato informace nemusí být správná).