Karate vzniklo ve středověkém Japonsku a od toho se samozřejmě odvíjí i způsoby chování a přístupu ke karate. Feudální Japonsko byla silně kastovní a militantní společnost. Proto se to vše odráží v etiketě karate.

V karate jsou cvičenci (karateka) rozděleni do skupin podle jejich dovednosti (většinou to odpovídá i době po kterou se karate věnují). Jsou to základní dvě skupiny žáci, kteří dosáhli určitého technické stupně kyu a mistři, kteří již získali dan. Mistrům musí být prokazována největší úcta, ale i mezi jednotlivými žáky nebo mistry jsou rozdíli v dosaženém stupni. Žáci jsou rozlišeni barevnými pásky od bílé po hnědou. Přes jaké barvy tato škála přechází je různé v různých stylech karate (i jiná budo používají systém barevných pásků). Čím více se blíží technický stupeň k danu (černému obi - pásu) tím je menší rozdíl mezi stupni. To je znázorněno i tím, že (v shotokanu) jsou dva fialové a tři hnědé pásy. Mistrovské stupně jsou již všechny černé, protože zde již jsou malé rozdíly, které se nemusí dávat najevo.

Základním prvkem etikety je pozdrav. Japonským pozdravem je úklona (těchto úklon existuje několik). Také může být doprovázena slovem - us (vyjadřující nejspíše souhlas) nebo aligato (pozdrav). Například v aikidu se při začátku tréninku zdraví aligato gozajmašta a na konci se žáci loučí one gaešimas.

Šomenirej - pozdrav ve stoje. V musubidači (vzpřímeném stoji spatném) ruce podél těla přiložené dlaněmi na stehna. Mírná úklona s rovnými zády. Existují dvě verze kam se má člověk při úkloně dívat a každá strana si obhajuje tu svou. První je, že člověk stále sleduje očima "soupeře" (dívá se na partnerovu hlavu). Příznivci tohoto způsobu jej obhajují tím, že bojový duch nikdy nesmí poklesnout a člověk by mohl být napaden v případě nepozornosti. Druhý způsob, který je podle mne logický a správný, předpisuje hledět stále rovně (kolmo na své tělo) čili při úkloně mírně dolů. Neboť čest úklonou projevuji pouze soupeři, který si to zaslouží a stejně díky prostorovému vidění, které by měl každý bojovník trénovat, vidím soupeře stejně dobře při úkloně. A hlavně je to slušnější neurážlivý přístup.

Zarej - pozdrav v sedě. Tradičně se v Japonsku sedělo v kleče na zemi na futónu a tento způsob se dodnes používá ve všech budó. Postup: sedíme v sejze s rukama položenýma na stehnech. Při úkloně se nejprve lehce předkloníme s rovnými zády a položíme postupně levou a pravou ruku před sebe na zem následuje úklon. Hloubka úklonu záleží na tom koho zdravíme (o kolik má vyšší postavení a jakou úctu k němu cítíme). Partnerovi, který má nižší stupeň, se stačí poklonit do úrovně kdy dosáhneme rukama na zem a máme rovná záda. Naopak při pozdravu šihana (mistra, většinou se tak označuje zakladatel stylu) se ukloníme skoro nad zem (nikdy se nedotýkáme hlavou země).

Úklony při tréninku používáme často. Nejprve, když vstupujeme do dodžo (tělocvičny), tak hned za dveřmi pozdravíme dodžo a všechny kdo se v něm již nachází. Tato úklona se například v karate a tam, kde se nepoužívá tatami (žíněnka) po celé ploše, provádí ve stoje naopak v aikidu v sejze. Na začátku a konci každého tréninku je nástup, kdy se mimo dalšího provádí pozdrav v sejze, zdravíme šihana, senseje (učitele) a ostatní, také tímto říkáme, že jsme připraveni na trénink. Potom pokaždé, když jdeme cvičit s nějakým partnerem ho pozdravíme úklonem ve stoje